Začít žít v nové době která přichází, bude znamenat odpoutat se od minulosti, uzdravit svá zranění, která jsme všichni utržili, a učit se žít jinak. Astrologie umožní porozumět tomu, jaký je plán našeho života daný horoskopem narození, umožní nám pochopit, co pro nás konkrétně znamená – být sám sebou. Tranzit planety Saturn znamením Vah, který v současnosti na dva a půl roku bude prověřovat nám všem kvalitu vztahů způsobí, že mnoho lidí o vztah, který není zdravý a kvalitní, přijde. Ale budou-li mít zdravou duši, mohou si přivolat svým přáním partnera, s nímž bude možné zdravý vztah vytvořit. Zdravé vztahy, v nichž se lidé opravdově milují, nelžou si, nepodvádí se, v nichž není nic co se zametá pod postel aby to nebylo vidět, tuto zkoušku ohněm přežijí a dokonce je to může posílit.
Psychologie umí pomoci se se ztrátami vyrovnat a homeopatie umí odléčit traumata, která jsme na cestě životem utržili, a nemoci, které na základě těchto traumat vznikly. Spojením astrologie, homeopatie a psychologie tedy budeme moci vstoupit do nové éry, která se kvapem blíží, jako svobodné, zdravé bytosti.
Na svých stránkách se věnuji jednotlivým částem výše uvedeného názvu astro-homeo-psychoporadna. Poměrně obšírně jsem popsala i svůj osobní životní příběh s cílem, ukázat, že náš život je trampolína, na níž si skáčeme, a někdy to s námi hází, i když už skákat nechceme.
Lidé si často myslí, že psycholog je vyjmut z trampolíny života a umí si se vším poradit, vše bravurně zvládá. Omyl. Stejně jako zubař si nevytrhne vlastní zub či chirurg nevyřízne vlastní slepé střevo, i psycholog má své bolesti, s nimiž si neví rady. Ani Chiron, bájný učitel a léčitel, jakkoli získal věhlas, a za své léčení a vědění od bohů darem nesmrtelnost, si neuměl vyléčit své vlastní zranění. Umístění Chirona v horoskopu člověka je místem, kde musíme něco obětovat či jsme obětováni, a kde získáváme skrze svou vlastní bolest schopnost léčit utrpení druhých. Pouze tam, kde byla člověku zasazena rána a újma, člověk získá soucit s druhými a schopnost jim pomáhat.
Všichni si všímáme, že se kolem nás něco děje. Rozpadají se rodiny, nefungují manželství, nejsme schopni si najít partnery, nedaří se nám mít děti. Přesto se znovu a znovu s vírou a nadějí, že tentokrát je to láska století, vrháme do manželství, která mají zaručit, že nás druhý neopustí, že s námi děti vychová, abychom znovu a znovu zjistili, že nám žádný papír nepomůže. Po dvou tisících letech se změnila na naší planetě energie. Skončila éra Ryb symbolizovaná obětí – obětovat se někomu či něčemu, a nastoupila éra Vodnáře – seberealizace. Uran, který vládne věku Vodnáře hlásá: „Buď sám sebou! Poznávej! Dělej, co chceš! Buď ale za to zodpovědný!“ Uran nemá rád tradice, nemá rád páry, nemá rád strnulost. Naopak miluje změny, přerušovanost, nezvyklost, atypičnost. Projdou nám jakékoli zvláštnosti - muži se mohou chovat jako ženy, ženy jako muži, ženy mohou žít se ženami a mít děti, muži s muži, každý si může věřit čemu chce, dodnes přísně oddělované víry se budou prolínat, rasy se budou míchat, můžeme žít ve skupinách či jakkoli zvláštně. Můžeme cokoli, jen ne to a tak, jak to bylo dosud. Uran s námi bude otřásat tak dlouho, dokud změny neuděláme, dobrovolně či nedobrovolně. A vesmír má čas. Je mu jedno, kolikrát se rozvedeme, kolik slz uroníme a kolikrát se ještě narodíme, abychom to pochopili. Uran nás bude učit svobodě příští dva tisíce let.
Rodina je psychologicky přežitá. Nebyla vždy, rodina, jak ji známe dnes, vznikla kvůli soukromému majetku. Ti, jimž se podařilo nashromáždit více majetku, ho chtěli předat svým dětem. Do té doby lidé žili vedle sebe z lásky a nefungovalo manželství, ani rodina. S majetkem začalo přivlastňování, včetně snahy přivlastnit si člověka a udělat z něj součást majetku. Náhradní verzí rodiny bude možná opět komunita, dobrovolné společenství lidí, kteří spolu souzní, rodina, kterou si člověk vybral sám, a která bude vychovávat děti všech zúčastněných.
Manželství je snaha si lásku pojistit, je to smlouva uzavřená před společností a zákonem. Je to snaha vyloučit riziko, ale člověk neví, co se stane zítra. Láska je vánek, přivane i odvane nečekaně, nelze ji naplánovat, nelze ji zakonzervovat, nelze slíbit, že někoho budeme stále milovat. Mylně se domníváme, že láska trvá věčně, ale ani květiny věčně nevoní, jakkoli to romantické knihy a filmy líčí možná jinak. Láska odchází stejně jako přichází, darovala nám ji příroda. Ponechat milovanému člověku svobodu je v lásce to nejtěžší. Kdo chce zůstat věrný sobě, nemůže být věrný druhým. A Uran nás bude učit být věrný sám sobě.
Ve zdravém vztahu by neměla být touha na druhém cokoli měnit. Zdravá láska by měla být bez podmínek, nic nečekat a nic nepožadovat. Měli bychom zůstávat ve vztahu, dokud si máme co dát. Neměli bychom být závislí - neschopni odejít, když nám druhý ubližuje, neměli bychom s láskou a city obchodovat, neměli bychom s druhými manipulovat, citově vydírat atd. Neměli bychom ani dovolit, aby to druzí dělali nám. Vidíme-li, že se naše cesty rozcházejí, je dobré se v dobrém rozloučit a poděkovat za kus života, který s námi partner šel. Měli bychom věřit, že až se zaklapnou dveře za minulostí, objeví se další dobrodružství, které stojí zato žít.
Ráj i peklo nejsou zeměpisná místa, je to duchovní prostor a je v našem nitru. Jsme-li uzavření, stále ve střehu, máme-li stálý strach, že by se někdo mohl dozvědět, co si myslíme, o čem sníme a jací vlastně doopravdy jsme, to je peklo a bude stále s námi, nelze před ním utéct, dokud si v sobě neuklidíme .
Společnost nás „zcivilizovala“ a postavila do strnulých rolí, které se snažíme hrát, jakkoli cítíme hluboko v duši, že nám nejsou vlastní. Někde hluboko v nás je stále vášnivá bytost naplněná zdravými instinkty, leč dočasně utlumená snahou být takovými, jak se od nás očekává.
Svoboda znamená být sám sebou. Většina z nás však nedokáže dobrovolně opustit svět, který nás spoutává, opustit bytosti, které se staly v našich životech největšími překážkami, protože jsme k nim připoutáni. Jakkoli tomu možná říkáme láska, většinou je to závislost, zvyk, lpění, strach ze samoty či obava ze změn. Lidé chtějí být svobodní, ale klec, v níž žijí, jim poskytuje bezpečí a jistotu. Jejich moc, bohatství, sláva, manželství, to jsou jejich klece. Jejich duše touží po svobodě, ale svoboda je nebezpečná, nedává žádné jistoty, bezpečí ani pojištění. Svoboda je riziko. Lidé ji hledají, ale zároveň se bojí, že ji najdou. Co by si s ní vlastně počali?
Tato a další podobná témata bude většina z nás v příštích letech řešit. Cítíte-li, že vás myšlenky zde uvedené oslovují, pak jste tu správně. VÍTEJTE!